Zuzana šla po chodníku a v tom uslyšela jak na ni někdo volá:  "Zuzí!" Ohlédla se a na proti ní přes silnici, stál Michal. Usmíval se na Zuzanu a rozběhl se za ní a když byl už za půlkou silnice, se ze zatáčky vyřítilo auto a......... Zuzana vykřikla a utíkala se slzami v očích za ním. Michal se nehýbal, mezitím dorazila na místo sanitka, jeden z pánů, se zklonil nad Michala a řekl: Je mi líto! Zuzana s hlasitým brekem utíkala na hřiště, tam se poprve potkali. Běžela a brečela čím dál tím víc. Na hřišti bylo pusto prázdno, oblaka byla šedá a vypadalo to, že každou chvíli, začne pršet. Procházela se po hřišti, kolem tribuny, poletovali sáčky a papírky, které tu nechali fanoušci fotbalu. V tom pod poslední nejvyšší lavičkou, uviděla rozbitou skleněnou láhev. Vzala si ten nejvyšší střep a v duchu si řekla, budeme zase spolu! Vykřikla jeho jménu a řízla se do své žíli. Zakřičela bolestí a spadla na Zem. Netrvalo ani pár minut a začalo pršet. Studené kapky deště, padali na její umírající tělo. Zuzana vstala a nic ji nebylo, jak to? Podívala se pod sebe a hned to pochopila. Ona je mrtvá. A to je jen její duše. Pomalounku opouštěla své tělo a brečela u toho. Ani nevěděla proč. Nevěděla jestli kvůli omu, že zemřel on nebo ona. Ale brečela a bylo ji líto, toho co udělala. Už nikdy neuvidí mámu, tátu, babičku, dědu, svého mladšího bratra, své kamarádky. Už nikdy to nebude takoé jaké to bylo. V tom se rozjasnila obloha a ona uviděla Michala. Byl celý bílý jako stěna, ale neusmíval se. Zuzana nevěděla co má dělat. Jak se má pohnout, jak ho má obejmout a dát mu pusu a jde to vůbec? Michal se na ni díval a řekl ji: Zde to platí každý sám za sebe a rozplinul se jako mlha. Zuzana brečela a stále ho volala. Ale už ho neuvidí. Už je konec. Je mrtvá. Bude již navždy sama bloudit někde vzduchem, oblohou a pozorovat co dělají ostatní. Ale už s nimi nikdy, nikdy nepromluví.

Byl večer a Jana se měla po setkat s Davidem. Sice spolu chodili, ale posledních pár dnů ho vůbec neviděla. Čekala na něj v parku, kde se měli potkat. Čekala, čekala a čekala. Dívala se na svůj mobil a váhala. Má zavolat nebo má ještě chvíli počkat? Když už čekala půl hodiny, vytočila Davidovo číslo. Telefon zvedla nějaká paní, nejspíš to byla jeho máma. Jana se zeptala: Dobrý den, mohu prosím mluvit s Davidem? Chvíli bylo ticho a poté máma odpověděla se smutným, zarmoutěným a zhrouceným hlasem: David před pár dny umřel.(Paní se dala do pláče) Doktoři nevěděli co to bylo, ale už v pondělí bylo jisté, že do pár dnů zemře. On ti to neřekl? Jana začala plakat a skoro se ani nezmohla na slovo. Po chvilce řekla: Děkuji, na shledanou. Ne, to já ti děkuji. Nebýt tebe.....Ty jsi byla to jediné, co ho ještě drželo na světě těch pár dní. Poté Jana zavěsila. Se silným pláčem utíkala domů do koupelny. Napustila si horkou vanu. Poté si zapsala do deníku jednu větu a to "Bez tebe Davide, život nemá cenu"! Zamkla deník, ze šuplíku u zrdadla si vytáhla žiletku. Po této větě, asi každého napadna co udělala. Svlékla ze sebe oblečení, ponořila se do horké koupele, chvíli ještě přemýšlela. Jak natahovala ruku, omylem drkla do telefonu, který ležel na stolku u vany. Zapnul se záznamník. Volala ji Eva kvůi úkolu z matiky. A Jana si řekla. Evo, budeš mi chybět. Potom vzala žiiletku a řízla se do žíly. Voda se začala od krve obarvovat. V tom začal hrát ze záznamníku další záznam. Byl od Davida, který říkal: Jedu teď na čas do Ameriky. No však zunáš moji mámu. Udělá cokoliv aby nás od sebe dostala. Namůžu ti teď volat. No...zahraničí. A ať ti máma řekne co chce, tak jsem v Amarice a vrátím se za pár týdnů. pá. Miluju tě.  Posledních pár vět ji ukvělu v pamněti a Jana vykřikla: Davide, ty žiješ a dala se znovu do pláče a v duchu si řekla: Nechi umřít jen tak, pro nic za nic. Ne, to ne! Chtěla se natáhnout pro telefon, ajenže už to nešlo. Zůstala ležet v červené vodě a mrtvá....

Bylo ráno, 31. června. Poslední den školy. perta přišla do školy. Chvíli si povídala s Martinou, která se ji posmívala kvůly všemu. Kvůli brýlím, kvůli tomu, že nemá kluka, taky kvůli tomu, že ji před pár lety zemřely rodiče. Ve třídě neměla kamarády. Jediný kdo za ní dolízal a zastával se ji, byla Hanka. Jenže Petra si ji nevšímala. Chtěla prostě zapadnout do Martinčiné party. Když nastal okamžik vysvědčení..Petra byla nervózní. Kolem ní procházeli spolužáci, s průměrem dobrými známkami. V tom zaznělo její jmJak by byl on rád, kdyby měl takovou soper kámošku.  Já mohla mít Hanku a od nemá nikoho. Nakon na tom nejsem tak špatně. Chtěla slést ze střechy, když v tom ji uklouzla noha a ona padala dolů. Ani nevnímala. Poznala jen, že spadla na silnici. Bouchla se do hlavy a teď zde leží a krvácí. Uslyšela něčí kroky. Byla to Hanka. Sklanila se nad Petru. Ta už ani nemohla mluvit a s těží se zmohla na Přomiň Hani a díky za všech..... Větu už dokončit nemohla. Na místo přijela sanitka. Z ní vystoupili dva muži. Jeden z nich šáhl svoji teplou rukou na její krk a řekl:  Puls je slabí, to nemá cenu. Ta holka umírá. 

Takže všichni co tohle čtete: Nikdy na tom nejste nejhůř. Vždy se někdo najde. Nejhůře na tom jste, až teprve, když to vzdáte. Ale když si přiznáte chybu, jste výtězové, ikdyž jste prohráli!!!!!!!

16.12.

Příští týden mi bude 16 let. Představte si to, den před Vánocemi. Rodičeme mi slíbili pejska, chtěla jsem z útulku, tak snad mi ho dovezou. Psa jsem si přála už od mala, ale bohužel mi tatínek z finančních důvodů žádného nedovolil. Minulý měsíc si v práci našel nějakou kariéru na hodně peněz a tak bude můj šestnáctý rok života zároveň nějšťastnějším dnem. Tolik se na mého nového kamaráda těším. 

23.12.

Dnes se to opravdu stalo!!! :D Nemůžu tomu uvěřit. Ráno jsem se vzbudila a když jsem otevřela oči, viděla jsem v nohách mé postele Alexe(tak se jmenuje). Je to zlatý retriever a jsou mu dva roky. Je to vážně zlatíčko. Já ho prostě miluju!♥♥♥ Za nic na světě bych se ho nevzdala.

Promiňte, příběh dopíšu zítra, dnes už mi nějak nezbývá čas. :(